Lyžák 2025 - poprvé v Rakousku
21. 1. 2025
Jak jsme se letos málem ulyžovali k smrti.
Lyžařský kurz v jižním Tyrolsku
Tak jsme jeli poprvé v historii DELTY na lyžák do Rakouska. A nedrželi jsme se při zdi, jeli jsme 8 hodin autobusem až k hranicím s Itálií na rozmezí Korutantska a Jižního Tyrolska.
Ubytovaní jsme byli ve veničce Lavant (za cedulí mají hned golfové hřiště v zimě přeměněné na běžkažský okruh). Lavant leží asi 5km po proudu Drávy od centra Jižního Tyrolska Lienz. Milovníci adrenalinových sportů budou možná městečko Lienz znát. Každoročně se zde konají závody družstev v extrémních sportech, tzv. Dolomitenmann. Je to závod čtyčlenných štafet, který obsahuje běh do vrchu, paragliding, kajak a horské kolo. Místo je specifické i tím, že Dráva tvoří rozhraní mezi Alpami a Dolomity.
Každý den ráno nás autobus odvezl do některého z lyžařských středisek, kterými se to zde jenom hemží. Velkou oporou nám byla stavební škola z Liberce, která sem jezdí již dlouhá léta a měla se všemi středisky velkou zkušenost. Přisáli jsme se na ně jako pijavice a tak trošku využívali jejich zkušeností.
1. den: Zettersfeld
Z Pardubic jsme odjížděli ve středu v 11 hodin večer a ve čtvrtek ráno kolem půl osmé jsme dorazili na ubytování do Lavantu. Vyndali jsme kufry z autobusu, převlékli se do lyžařského a jeli hned na kopec. První den jsme strávili ve středisku Zettersfeld, což bylo od naší chaty ani ne 20 minut autobusem. Bylo to krásné menší středisko - žádná divočina, takže ideální na zkontrolování lyžařských dovedností účastníků zájezdu a rozřazení do družstev.
2. den: Kals-Matrei
V pátek jsme si zajeli už kousek dál asi 30km do střediska Kals-Matrei. V Lienzu jsme jeli dál po hlavní podél řeky Isel přítoku Drávy. Kals-Matrei byl původně naplánovaný až na poslední den - pondělí, protože je "po cestě" domů, ale v pondělí se mělo už trochu zkazit počasí a nevěděli jsme, jestli nebudeme jezdit v mlze. Proto jsme se rozhodli, že se do Matrei podíváme za sluníčka, abychom se pak v pondělí lépe orientovali. Vyjeli jsme kabinkou do nějakých dvou tisíc a tam byla lyžovačka.
Matrei a Kals jsou dvě střediska, mezi kterými se dá přejíždět. Bylo důležité skončit na té "správné" straně kopce - jinak to znamenalo buď čekat na skibuss nebo jít 2km po silnici v lyžákách pěšky. Dopadlo to dobře a všichni jsme se v 16:00 u autobusu našli. Na parkovišti autobusu byl ještě obchoďák Mpreis, kde jsme měli hodinku na nákup nějakých dobrot.
3. den: Sankt Jakob im Defereggental
V sobotu jsme měli namířeno do sv. Jakoba, jsou to krásné vysokohorské planiny, které byly doslova zalité sluncem.
Jeli jsme opět směrem na Kals-Matrei podle Iselu, ale zatočili jsme o údolí dříve a po silnici podél hlubokého kaňonu jsme se vyškrábali až do střediska Sankt Jakob im Defereggental.
Na vyložení věcí jsme měli asi jenom 5 minut, protože na stejné místo přijíždějí skibussy a všude bylo málo místa, ale vše jsme zvládli na jedničku. Vyjeli jsme kabinkou do 2 tisíc metrů a pak ještě sedačkou o dalších 400 metrů výš. Tam byly další dva vleky. Mně osobně se toto středisko líbilo úplně nejvíc. Lyžovali jsme na vysokohorských planinách a vše bylo zalité sluncem.
Poslední lanovka vedla na skálu, kde začínala "černá".
Mládežníci mě tam samozřejmě vytáhli. Když jsem se tam vyškrábal, tak to bylo takové: "tak lítej, orle...". Nu co už, nějak jsem to sprasil dolů, ale že bych si to užil, tak to teda rozhodně ne.
Při zhoršené viditelnosti by se tady lyžovalo asi docela špatně, protože sjezdovky nevedly žádnými lesy a člověk by mohl snadno ztratit orientaci.
3. den nás potkaly první technické defekty: Nico dokázal kompletně urvat z lyží vázání. Naštěstí to bylo těsně před odjezdem, takže o moc lyžování nepřišel. Dolů se dostal lanovkou. Hůř byl na tom Marian, který už ráno ztratil spodní přezku od vázání snowboardu. Byl ale hrdina, jezdil celý den jenom s horní přezkou a rozumně pouze modrou.
Odpoledne jsme měli sraz v 15:20 u hospůdky a sjižděli jsme to celé dolů k autobusu. Už to bylo pěkně rozbité a sluníčko už se schovalo za hory. Bylo blbě vidět a byli jsme všichni rádi, že už jsme dole.
Večer jsme zaservisovali Mariánův snowboard (díky panu Mottlovi - byl připraven na vše) a půjčili pro Nica lyže na další dva dny lyžování (díky panu řidiči).
4. den: Sillian
Zatímco až doteď jsme lyžovali v naprostém ažúru, tak v neděli se mělo začít trošku kazit počasí. I proto jsme jeli do Sillianu, kde bývá ze všech středisek počasí nejstálejší. V Lienzu jsme uhnuli doleva a jeli dál údolím Drávy skoro až k hranicím s Itálií. Sillian je poměrně velké středisko s krásnými sjezdovkami všech obtížností. Bohužel nás zde potkal první (a zaplať pánbůh také jediný) úraz. Michalovi se nějak rozjely lyže a "urval" si koleno. Takže jsme to letos měli i s horskou službou. Svezli ho do nemocnice v Lienzu, tam mu udělali rentgen, dostal ortézu a v ČR ho, chudáka, čekají další vyšetření. - Asi má urvané vazy. Až po vyšetřeních uvidíme, jak moc.
5. den: Kals-Matrei, Mpreis a návrat do Pardubic
V neděli večer jsme už všechno sbalili, ráno vše nacpali do autobusu a jeli si naposledy zalyžovat do nám už známého střediska Kals-Matrei. Bylo to poprvé za celou dobu lyžáku, kdy nám nesvítilo sluníčko. Kolega ze školy z Liberce nás upozorňoval, že je tady takové difuzní světlo, kdy to mraky rozptýlí takovým způsobem, že je fakt špatně vidět. Tak jsme si to zažili na vlastní kůži. Nebyla žádná mlha, ale prostě v podstatě vůbec nebyly vidět terénní nerovnosti. Skončili jsme raději už ve dvě odpoledne. Všichni jsme byli vylyžovaní až až a nemělo cenu to trápit, abychom si ještě něco neudělali.
U autobusu jsme se převlékli do cestovního, nakoupili poslední dobroty v Mpreisu a vzhůru za maminkami. Vzali jsme to ještě přes Liberec, takže domů jsme dorazili až v úterý ve 2 ráno.
Zhodnocení celého lyžáku
Hrozně moc jsem přemýšlel, jak vlastně náš první rakouský lyžák zhodnotit. Na jednu stranu to bylo samozřejmě naprosto skvělé lyžování - skvělé sjezdovky, pokaždé někde jinde, všude bez front - to se s Českem zkrátka nedá vůbec srovnat. Rakousko je předvidatelné, máte zde 100% jistotu, že tady v lednu sníh prostě bude.
Na druhou stranu jsme všichni byli z lyžování za celý den tak orvaní, že lyžák v podstatě postrádal takovou tu druhou složku - prostě společnou zábavu na chalupě. Lyžování by ale určitě šlo do budoucna i trošku omezit a proložit například nějakými termály nebo něčím podobným, nemuselo by se jezdit až do zavíračky, kdy byly sjezdovky už rozorané a sníh těžký. Pak by zbylo i víc sil na zábavu na chatě.
Rakousko má ale bohužel i takové "neodstranitelné" nevýhody, opravdu nemám odvahu sem vzít začátečníky, ty kopce jsou zkrátka fakt velký. Když se někomu něco stane, tak je to pro rodiče daleko. No a když si třeba zapomenete ráno na chatě snowboard, tak máte celý den v háji. Je to dražší a cesta je prostě dlouhá.
Zkrátka opakování v budoucnu musím ještě opravdu důkladně zvážit.
Na závěr bych chtěl moc poděkovat paní učitelce Votavové za zorganizování celého lyžáku a také paní učitelce Kateřině Nádvorníkové za vedení jednoho z družstev a postarání se o Michala v nemocnici. No a samozřejmě také díky všem studentům, kteří se na lyžáku chovali hodně zodpovědně, při průšvihu si vzájemně pomohli a byli strašně fajn. Díky moc.