Fotogalerie

Všechno to vzniklo docela nenápadně. Na jedné výstavě škol nejmenovaný pedagog s jednou nejmenovanou žákyní probírali představu, že by se na naší škole ve druhém ročníku mohlo jezdit na vodu. Z nezávazného klábosení se najednou stal slib a jelikož sliby se musí držet, nelehký úkol byl nastolen.

Budiž ke cti panu řediteli, že koncem dubna jel na brutální kurz pro získání licence instruktora vodní turistiky, aby se „naše voda“ mohla uskutečnit. Snad jen malé vysvětlení k tomu slůvku brutální: koncem dubna bylo opravdu ještě zima a ono stát dvě hodiny po pás v 8° vodě, když na vás vcelku vytrvale prší a pokoušet se zachraňovat tonoucí se kolegy, skutečně není žádný med (o projíždění nejdivočejší šlajsny v Českém Krumlově Lyře jenom po zadku s hláškou: „Kamarádi tě zachrání. Snad.“, ani nemluvě - obzvlášť, když se pak jdete ohřát do promočeného stanu). Nešť. Kurz byl úspěšně zakončen a toliko potřebný průkaz získán.

Další otázka byla, na jakou vodu to vlastně pojedeme? Jako první se nabízela Vltava, ale po spočtení celkových nákladů především na dopravu jsme ji nakonec zavrhli a zvolili jsme levnější variantu Orlici. A hned se objevila další otázka: „Jaký úsek bude optimální?“

Jelikož s Orlicí nikdo neměl žádné zkušenosti, chtělo to nějakou přípravnou expedici. A protože pan ředitel potřeboval nějaké „testovací začátečníky“, zkusil přesvědčit pedagogický sbor s rodinami, že není krásnější pohled na tu naší českou zemi než z lavičky plavící se kanoe. (Kupodivu mu na to opravdu někteří skočili a tak týden před „naší vodou“ proběhla dvoudenní průzkumná akce nazvaná „Orlice 2009 pro matky s dětmi i bez (a otce samozřejmě taky)“ – byla prý velice hezká, pouze někteří méně otrlí pedagogové při zaslechnutí tekoucí vody z kohoutku utíkali v záchvatu paniky ze tříd.)

Na základě tvrdě získaných zkušeností byl vybrán asi patnáctikilometrový úsek od elektrárny v Albrechticích nad Orlicí do Krňovic. Je to jeden z nejhezčích úseků, kde Orlice vytváří četné meandry s písečnými plážičkami a koryto řeky je přece jenom trošku širší, takže je více prostoru na manévrování.

Odjezd byl naplánován na půl osmou ráno z vlakového nádraží. Stany, spacáky a velké batohy bral pan ředitel autem, měli jsme si vzít s sebou jenom věci na převlečení a na loď a nějaké to jídlo. Již dobíhají i poslední opozdilci a můžeme vyrazit. Ať počítáme jak počítáme, jeden z nás jede na černo. Jó, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Lístek jsme kupovali podle stavu studentů v 7:20 a to tam Vašek ještě nebyl. (Je nás ale docela banda, tak snad se to nějak ztratí. :-))

Když jsme přijeli na nádraží, pan ředitel tu na nás již čekal. Nejmenovaní jedinci zjišťují, že nemají věci na převlečení, jiní zase jídlo. – To mají ale blbý :-) - to jim fakt nezávidím.

 

Od nádraží to bylo k vodě asi 20 minut svižné chůze. Byli jsme celkem nalehko, a tak o to svižnější naše chůze byla – přece jenom se pohybem člověk trošku zahřeje, že. Po menší komplikaci s loděmi (nebyly pod jezem, jak bylo dohodnuto, ale nad jezem), jsme se rozdělili do posádek a pro většinu z nás začalo první seznámení se s pádlem. (Nahoře se to drží a asi tak ve druhé třetině se za to tahá. Jo, ještě jsem zapomněl, to široký placatý musí být ve vodě :-)) Zahráli jsme si pár her na držení stability a kormidlování lodi. Nejvypečenější byl asi závod, kde se pádlovalo vestoje druhým koncem pádla. – Jak chtějí všichni vyhrát, tak to strašně cáká.:-)

Jelikož začínalo trošku krápat, usoudili jsme, že je nejvyšší čas vyrazit. Bylo dohodnuto, že první loď pojede pan ředitel (přece jenom už to tady trošku zná), potom sedm lodí studentských a na závěr další učitelská loď pan Hájek s paní Sádovskou. Ti budou sbírat odpadlíky. Byla to těžká pohoda, tady se přece nemůžeme otočit – jsme si mysleli.

Po slabé čtvrthodince se slabá přeháňka změnila v poměrně slušný déšť. Pan ředitel nám nabídl zastavit v kempu u Kulaté Báby, na čaj, a že se schováme, než to přejde. Trošku ho šokovala reakce nás všech, že jedeme dál, že lepší to stejně dneska nebude. Jenom podotkl, že v autě na teploměru bylo 12°, ten vítr co fouká, je poměrně studený a máme před sebou ještě docela dlouhou cestu, ale kdo chce kam, pomožme mu tam.

Ze začátku vypadalo všechno v pohodě, dokonce i déšť chvílemi ustával a jednou (světe div se!) vysvitlo asi na minutu i sluníčko. Lodě pomaloučku začínali poslouchat kormidelníky a nálada byla vyloženě optimistická. Jenže Orlice je mrcha. Občas hlavní proud teče pod vrbičkami, občas to v zatáčce teče pěkně proti břehům. No a když „zkušený kormidelník“ lehce zpanikaří a splete si strany, neštěstí je hotové. A tak při další „sčítací zastávce“ jsme si trošku počkali – pořád nám jedna loď chyběla. Čekání jsme si zkrátili hrou (opět značně vypečenou) – stavbou pyramidy z lodí přímo na řece. Nahoru ty lodě ještě šly, ale když jsme sjížděli dolů, tak dodnes nechápu, že jsme se všichni nepřevrhli. (Ale zase, kdy se vám to poštěstí, jet po Orlici ve druhém patře, že…)

Asi po půl hodině dorazila i poslední loď spolu s kantorským „safety boatem“. Byli nějací zmáčení, chudáci. Opět jsme si vysvětlili, že se vrbiček nechytáme, protože vy zůstanete na místě, ale loď vám pod tím zadkem prostě uplave.:-) Jeden z trosečníků bohužel neměl žádné věci na převlečení. Pan ředitel začal nabízet své náhradní. Bohužel nebylo asi v módě ani před čtvrt stoletím, kdy začínal jezdit na vodu on. Vašek hrdinně odporoval, že to si na sebe opravdu nevezme. Vydržel docela dlouho. Asi po pěti minutách pan ředitel s nemalou mírou škodolibosti pozoroval, jak se Vašek, vždy perfektně „vytůněný“, s poznámkou: „je to hnusný, ale suchý“, navléká do jeho vodáckých hadrů. Zbytek cesty byl už docela v pohodě. Občas jsme zastavili na nějaké plážičce na sváču, jednou jsme dokonce uvařili i horký čajík. Občas se i sluníčko ukázalo (i když to kecám). S úspěchem všichni zvládli i jediný jez na naší cestě, někdo sice s děsem v očích, ale i tak to byl slušný výkon. :-)

V Krňovicích jsme skončili asi o půl třetí. Vlak nám jel až za hodinu, tak jsme se rozhodli, že zajdeme do místní hospody na něco k jídlu. Pro některé zapomnětlivce to bylo dnešní první jídlo (i když oni se kamarádi podělili). Krásně jsme se všichni nacpali – vařili opravdu moc dobře. V již podstatně lepší náladě jsme odjeli vlakem zpět do Týniště nad Orlicí a pak už jenom kiláček do kempu. Stany jsme stavěli v lesíku na břehu písáku. Vše probíhalo celkem hladce. Pouze jeden stan zřejmě již delší dobu nikdo nerozbalil, tak byl trošičku plesnivý a měl trošičku (trošičku úplně) zlomenou tyčku. Byla to bohužel klasická kopule, která se zlomenou tyčkou postavit fakt nejde. Naštěstí si někdo vzpomněl na kurzy první pomoci a tyčku vyspravil pomocí izolepy (co by obvazu) a náhradního kolíku (co by dlahy) jako zlomenou ruku.

Večerka byla v deset, i když mám pocit, že v deset spal asi jenom pan ředitel. :-)