Fotogalerie

Ve středu 3. září 2008 v 9:00 po vybrání posledních očkovacích průkazů jsme v počtu 54 nováčků a dvou vyděšených pedagogů nastoupili do autobusu a vyrazili na cestu do nedalekého Sněžného v Orlických horách. Většina z nás se seznámila již během cesty, tak nás poněkud rozhodilo, že dva chlapci (osudem k tomu předurčeni - neb byli na konci abecedy) měli bydlet odděleně od ostatních na budově s panem ředitelem (ten dorazil ještě s naší třídní autem hodinu po nás). Komplikace se však vyřešila hned po obědě. Když náš drahý pedagogický dozor viděl zdrcení ve tvářích dvou vyvrženců, bylo rozhodnuto o přistýlkách. A tak začala akce kulový blesk – stoly, židle - ven, matrace - dovnitř.

Jelikož bylo krásně, šlo se hned sportovat. Pan řídící vymyslel, že se bude hrát softball. Všechno bylo jasné: hází se tam balónkem, do něj se mlátí basebolkou, trochu se chytá, a trochu běhá. Jenže pak rozdal 12-ti „dobrovolníkům“ rukavice (no, rukavice – člověk v tom vypadal jako MickeyMouse a ještě to bylo jenom na jedné ruce a k tomu na levé!!! – a zkuste chytat levou, že…, k tomu trošku zmatené vysvětlení pravidel…) Zkrátka první směna střídala asi po 10-ti bodech, ale nakonec docela fajn J. Několika nadšencům to učarovalo natolik, že si vydrželi házet celý adapťák. Až do večera se různě sportovalo. Volejbálek stylem: „ať už je ten balón ode mne pryč“, minigolf – „kterou stranou toho klacku se to vlastně hraje?“, kulečník – „ale to plátno už fakt takhle bylo!“ nebo frisbee – „to se fakt nechytá zubama?“ v nás objevily netušené kvality. Kdo byl na sport příliš líný, někam se zašil a jen tak klábosil nebo se šel vykoupat do bazénku. K večeři bylo grilované kuřátko v TeePeečku – docela príma, akorát jíst se to muselo venku, protože tam bylo strašné vedro (a pivko by teda bodlo – ale to nějak nešlo, nebo co… J).

Večerka byla oficiálně vyhlášena na 22:00. To nebudu komentovat, snad jen, že fakt nevím, proč jednomu chlapci ráno všichni říkali Cassanova.

Ve čtvrtek ráno jsme šli na výlet do arboreta pana Grulicha. Bylo to kousek, akorát ta cesta. Říďa se prý ptal jedné domorodé (asi tak 100-leté) paní, kudy je to nejblíže, a ta mu „poradila“: „Kdepak po silnici, panáčku, to byste si strašně zašli, to půjdete tam a tam,… u hnědý šišky doprava a u malýho kamínku doleva a hned tam budete…“, no a říďa jí na to skočil. Kdybychom šli podle azimutu, nemohlo to být horší. Vojta na vozíčku se fakt snažil (je vidět, že je z toho sledge hokeje docela „namakanej“), ale tu poslední paseku z kopce dolů s vyvrácenými pařezy fakt nedal. Naštěstí si dva zdatní spolužáci vzpomněli na kurzy zdravovědy, ze spojených rukou udělali stoličku a Vojtu si naložili. V půlce paseky už funěli (jako dvě prasátka, když jdou z bukvic – se tak pěkně říká J), a tak nakonec zdravověda nezdravověda, hodili si Vojtu na záda a postupně ho snesli jak pytel brambor.

Kdo má trochu rád přírodu a kytičky, tak si arboretum docela vychutnal. Ti, kteří na kytky moc nejsou, „zakempovali“ na malém plácku a nudili se J. My ostatní jsme vyrazili po uzoučkých stezkách, kterými bylo celé arboretum protkané, za panem Grulichem, a vychutnávali jeho povídání (případně i plody českého endemitu - krkonošského jeřábu). Byli jsme zde bohužel v trošku nešikovném čase, většina kytek už byla dávno odkvetlá a stromy se ještě pořádně nezačaly barvit. Ale takhle v půlce května, kdy sluníčko v horách rozpustí už všechen sníh a i skály začnou kvést, to musí být nádhera. I tak bylo na co koukat. Nejvíc se mi líbily hořce (bylo jich tam asi 40 druhů z celého světa). Jenom jedna poznámka na okraj: „Ty cestičky, pane Grulichu, jsou fakt úzké a po těch skalách to s tím vozíkem opravdu nejde J“.

Cesta zpátky už byla v pohodě. (Dokonce jsme našli i tu „hnědou šišku“ z vyprávění naší stařenky, kde jsme měli uhnout doprava J).

Po návratu jsme měli chvilku „voraz“ a pak se šlo na bratrovražedný match ve volejbale. A-čko proti B-čku – na život a na smrt. Která třída prohraje, musí při obědě obsluhovat druhou. Utkání bylo dramatické. Bojovalo se o každý balón. Většina obrostu v okolí hřiště byla zpustošena při dobíhání balónů… Co nezdemolovali hráči, o to se postaralo bouřlivé publikum při povzbuzování svých týmů. Několik borců a borek bylo po vážných zraněních vystřídáno. Ale na ztráty nehleďme, musíme zvítězit!!!

Nakonec se podařilo. Po naprosto vyrovnaném utkání, zvítězilo družstvo třídy 1.A 2:1 na sety v posledním setu výsledkem 27:25. A B-čko obsluhuje – kyš, kyš J…

Jelikož do oběda zbývalo ještě trochu času, vyzval říďa s doktorem zbytek světa, ať si zahraje proti nim dvěma. Nakonec se toho ujali naši dva nejzkušenější bijci Lukáš s Danem. Hrálo se o zajímavou cenu: kdo prohraje má osobního číšníka na oběd. (A ono nechat se obsluhovat od řídi,…J). Začátek setu byl jasný a ped. dozor na hřišti dominoval. Kolem osmého bodu se však začal karta obracet. Za stavu 14:8 ve prospěch našich borců začal říďa škemrat o hru na dva sety… Chlapci nebyli žádná „B-čka“ a zvýšili sázky – obsluhovat se bude v zástěrách. Všechno to vypadalo tak nadějně… Jenže pak to dozoři celé pokazili, nějak moc zabrali a naši borci prohráli 2:0. Prohru ale přijali hrdě. Na oběd si kolem pasu uvázali prostěradla, celý jej prostáli v pozoru vedle dozorů a vzorně je obsluhovali.

No a my jsme si zase užili obsluhu od B-čka: nošení polívčičky, a: „prosím, ještě bych si trošku přidal…“, nebo: „děkuji, již nebudu, můžete to odnést…“, některým zjevně působilo radost téměř nebeskou.

Po obědě jsme se rozdělili na dvě skupiny, ti kulturnější, jeli na prohlídku historického centra a zámku v Novém Městě nad Metují a my „nekulturní barbaři“ jsme se nadále věnovali poflakování a sportu. V tělocvičně floorball a turnaj v pingpongu, venku slalom na vozíčkovém křesle Vojty, střelba na koš, nohejbal, … Bylo to docela fajn. Druhá skupina se z výletu vrátila taky spokojená, takže každému, co jeho jest, že… J

Po večeři jsme měli promítání protidrogového filmu. Občas to bylo docela „hustý“ – někdy fakt není o co stát. Po promítání jsme hráli různé společenský hry a nakonec jsme ještě dělali anonymní anketu, kdo osobně v životě už zkusil nějakou drogu (trávu, perník,…). Výsledek byl docela otřesný a raději si ho nechám pro sebe. L

Večer jsme ještě měli táborák, ale o ten moc velký zájem nebyl. Docela mi vadilo, že si je někdo schopný vzít k táboráku mobil a půl hodiny se tam nahlas s někým vybavovat (fakt romantika za 500).

Nějak se k dozoru profláklo, že noc byla trošku živější. Sůvovali na chodbách prý do jedné do rána. Ale stejně jsme vyhráli, ale: „Pššt!“.

V pátek už se nic moc nedělo. Po snídani sbalit, čekání na autobus a domů. Zaplať pánbůh, už se fakt potřebuji trochu vyspat.

…hmmm, docela se těším na lyžák, sem teda zvědavej na ten dozor… J