Fotogalerie

Adaptační kurz 2011 - Seč

První den

Prvního září namísto do školy mířili jsme my prváci na obvyklé nástupní místo za zimním stadiónem a chystali se na cestu na adaptační kurz na Seči. Přípravy na odjezd byly v plném proudu a po provedení nezbytných administrativních drobností jsme se vydali na cestu. V autobuse zpočátku panovalo hrobové ticho, přeci jenom jsme se vzájemně moc neznali. Společnost byla téměř výhradně pánská, až na paní učitelky byla mezi námi pouze jediná dívka. Chudák, bude to mít s námi těžké. :-)

Po ubytování a lehkém obědě jsme vyrazili na výlet po okolí. Chtěli jsme provést rekognoskaci místního terénu a tak eliminovat případná nedorozumění při ohlášeném zítřejším orientačním běhu. Došli jsme na zříceninu hradu Oheb, kde jsme se věnovali společenským hrám. Večer jsme si ještě zahráli fotbálek a softball.

Mysleli jsme, že už budeme odpočívat. Ale člověk míní, učitelka mění. Prý bude noční hra. Cíl byl naprosto banální: přepsat text z předlohy na papír. Ha, ha, tak to je pohoda, to zmákneme za 5 minut (jsme si mysleli). No jo, jenže pak nám „pančitelky“ vybraly mobily a předlohu umístili 100 metrů od našeho „přepisovacího papírku“. Text byl také pěkně vypečený – napsal ho prý nějaký Vančura. Museli jsme vždycky doběhnout k předloze, naučit se kus textu nazpaměť a rychle utíkat zpět a zapsat jej dřív, než ho zapomeneme. Byli jsme rozděleni do skupin a vzájemně jsme trošku špehovali, jak je na tom konkurence. Kdo špehoval moc, obvykle zapomněl svůj text a musel běžet znovu. Jó, holt kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách. Vydrželi jsme lítat hodinu a půl, ale byli jsme druzí.
Paní učitelky si asi mysleli, že nás to unaví :-). Nechtěli jsme jim brát iluze, každopádně jsme usínali až hluboko po půlnoci. :-)

Druhý den

Hned po snídani jsme nafoukli pálavy (nafukovací kánoe) a nesli je na přehradu vyzkoušet, zda jsme schopni je ovládat. Mnohým to docela šlo, pouze někteří neustále vzdalující se spolužáci zoufale volali: „Dostaňte nás ke břehu!“ (no, to si trošku vymýšlím, ale skoro to tak bylo ;-)). Pana ředitele napadlo, že bychom na vodě mohli z lodí postavit pyramidu. Nakonec se to zdařilo a kupodivu se ani moc lidí neutopilo. :-)
Pak přišla další vypečená hra. Jmenovala se „Na blbou hlavu“. Spočívala v tom, že dva "koně" vytvořili z rukou zdravotnickou stoličku, naložili "jezdce" a utíkali s ním do lodi. S lodí všichni dopluli (nebo se o to aspoň snažili) k dalšímu stanovišti (asi o 100m dále), tam "jezdec" doběhl pro otázku. Za správnou odpověď dostal lísteček. Když odpověď neznal, vrátila se celá výprava s prázdnou a cesta se opakovala. Nejvíce drhly znalosti dějepisu (Zlatá Bula Sicilská 1212, bitva na Bíle hoře 1620,  bitva U Lipan 1434). (Kdybych měl sebou svůj iPad s přístupem na internet, byl bych King.:-)) Po obědě jsme si docela rádi odpočali.

Mezi tím paní učitelky připravily trasu orientačního běhu. Orienťák byl pěkný, přehledný a naprosto jednoduchý. První družstvo dorazilo po hodině, druhé (které vybíhalo o 10 minut po nich) o hodinu později a další nestihli ani večeři. Družstvo „kolečkářů“ (dva kluci na vozících spolu se zdatnými pomocníky) vyprávělo, že to bylo fakt docela dost cross-country. Cestou prý pili vodu z potůčku (vzhledem k chatové oblasti velmi pravděpodobně osídlenou početnými kmeny bakterií E.coli), jedli nezralá jablka pravděpodobně postříkaná těmi nejhoršími pesticidy, švestky byly plné šárky a ostružiny prý byli trošku slané (že by místní „vzteklé“ lišky?). Mělo to jednu výhodu, až se sejdou v nemocnici na interně, aspoň se doktoři nebudou nudit. (V pondělí kupodivu dorazili do školy všichni, tak doktoři zase ostrouhali). Každopádně ani oni neskončili o hladu, protože paní učitelky nakonec donesli večeři v hrnci a v malé kuchyňce to opozdilcům ohřáli. Jeden tým byl z hledání posledního kontrolního stanoviště v tak povznesené náladě, že 2 hodiny zpíval písničku od Jarka Nohavici „Kozel“ – chlapci byli sice již trošku ochraptělí, ale aspoň jsme je podle toho řevu našli. :-)

Večer vzplál táborový oheň, na kterém jsme si opekli buřty. Bojová hymna „Kozel“ opět zaburácela nad Sečí.

Třetí den

Po předchozích dvou dnech (a nocích) jsme byli trošku unavení a navíc bylo strašné vedro. Plánovaných lanových aktivit se nás zúčastnilo jen 6 statečných (škoda, ještě o jednoho víc a bylo to jako v tom filmu). Lezli jsme na takovou malou skalku. Zezdola to vypadalo jako naprostá pohoda, tak jsme všichni radili. Každý radil přesně do té doby, než byl sám v sedáku uvázaný na laně a snažil se udržet na skále. Chyty a stupy, které zespoda vypadaly skoro jako madla, byly najednou naprosto miniaturní a nedalo se na nich udržet. Ale nakonec to s troškou zápolení docela šlo. Všichni jsme se shodli na tom, že nejvíc to na skále slušelo paní učitelce. :-)

Ostatní naši spolužáci zatím honili na hřišti míč. Odpoledne jsme uspořádali softbalové utkání a pak už jen balení a rychlá večeře. Myslím, že adapťák byl docela paráda a už se těším na lyžák.

A abyste z toho taky něco měli, tak tady jsou slova „naší“ bojové hymny:

Kozel

1. Byl jeden pán, ten kozla měl,
velice si s ním rozuměl,
měl ho moc rád, opravdu moc,
hladil mu fous na dobrou noc.

2. Jednoho dne se kozel splet',
rudé tričko pánovi sněd',
jak to pán zřel, zařval "jéjé",
svázal kozla na koleje.

3. Zahoukal vlak, kozel se lek':
"to je má smrt", mečel "mek, mek",
jak tak mečel, vykašlal pak
rudé tričko, čímž stopnul vlak.

P.S.: Tímto bych chtěl poprosit všechny, kdo fotili, zda by byli od té lásky a své fotky dali třídním učitelkám. Přidám je do galerie.