Fotogalerie
2.9. – příjezd do chaty Horalka a ubytování. Kluci šli bydlet do chatiček a holky byly ubytovány v hlavní budově. (Nevím, proč nás takhle dělili, stejně se to během prvních hodin naprosto pomíchalo :-)) Odpoledne jsme byli rozdělený po třídách a začaly klasické seznamovací hry – jména, záliby, muzika,… Pak to začalo být trošku zajímavější a třeba taková hra na Lochnesku byla opravdu docela vypečená. Před večeří se obě třídy spojily k závěrečné hře. Všichni jsme seděli v kroužku a postupně měl každý říct své jméno a jména všech svých sousedů, kteří seděli před ním. Jelikož nás bylo celkem 45 tak to ten poslední opravdu neměl jednoduché. Skvěle se pamatovala trojka: Tomáš, Tomáš, Lukáš – jinak to bylo docela na bednu. Naprosto fenomenální byla paní učitelka Beranová, která snad téměř předposlední vysypala z rukávu třiačtyřicet jmen bez jediného zakoktnutí a sebemenší chybičky. Pak jsme šli na večeři – byl těstovinový salát (docela dobrota – někteří v něm našli i ananas, pravda jenom někteří :-)). Po večeři byl volný program a v deset byla večerka. Někteří hráli nohejbal. Byly to docela vyhecované zápasy (obzvlášť Petr s Lukášem). My, prudce inteligentní, jsme zavolili jinak. Odlov obrovských pavouků a jejich házení na děvčata nás zcela uspokojoval :-). Takový povyk jsem už dlouho neslyšel. V deset jsme už museli být všichni na svých chatkách a pokojích (i když…, no znáte to).
3.9. Budíček nebyl – pouze jsme museli být mezi půl devátou a devátou na snídani. O půl deváté tam byli snad jenom učitelé. Ale do devíti jsme se tam postupně všichni dotloukli a v půl desáté začal další program. Rozdělili jsme se zase na dvě skupiny (tentokrát už napříč třídami). Jedna měla za úkol natočit na kameru desetiminutovou prezentaci školy DELTA (na kterou jsme začali chodit) a druhá šla na další seznamovačky. Jenom podotýkám, že kamera byla osobní majetek našeho tělocvikáře pana Kulhánka. Rovnou nám řekl, že kdo jí rozbije, toho pozve k sobě na trénink aikida. Nějak jsme všichni pochopili, že by nebylo dobré se toho tréninku zúčastnit :-), a tak se ke kameře zrovna nikdo moc neměl. Nakonec jsme zvolili nejsilnějšího jedince (který by mohl na tatami nejdéle vzdorovat), a ten se kamery ujal.
Druhá skupina šla do lesa „osahávat stromy“, hrát si na kosmonauty, běhat uličkou důvěry nebo se píďalit v rukách svých nových spolužáků. Píďalil se i pan ředitel – a byl těžkej jako hroch - ale nakonec jsme ho taky udrželi. Jinak ulička důvěry je taky pěkně vypečená. Zkuste si běžet s otevřenýma očima proti lesu rukou a věřit, že se ty ruce před vámi na poslední chvíle zvednou…
Odpoledne hráli kluci zápas v nohejbalu proti panu tělocvikáři s panem ředitelem. Aby měl zápas větší náboj, byla určena i cena za vítězství. Kdo vyhraje, nechá se obsluhovat svými soupeři u večeře. No a jistě pochopíte, že nechat si posluhovat od učitelů… Zkrátka, kdy se vám to poštěstí. Boj byl ale nechutně vyrovnaný. Učitelé dokonce vyhráli i jeden set! (Do teďka nechápeme, jak se to mohlo stát :-)). Na konci zápasu, když už bylo o výsledku téměř jednoznačně rozhodnuto, se však stala taková „nemilá věc“ (kdo zná hru „Hrdý Budžes“ – pochopí). Pan Kulhánek vystartoval za balónem a najednou se začal svíjet. Chvilku jsme ho podezírali, že simuluje a že jenom nechce prohrát, ale pak odjeli s říďou do nemocnice. Když se asi za hodinu vrátili s nohou v sádře, tak nám řekli, že má přetrženou achilovku a že jedou do nemocnice do Pardubic, kde ho budou operovat. Prostě náš tělocvikář by se pro nás přetrh. – Tak asi nesimuloval.:-(
Večer jsme měli v teepeečku opékání kuřat. Teda ta kuřata snad museli týden před tím honit po poli, aby byla takhle vychrtlá. No co, docpali jsme se aspoň chlebem.
4.9. Hnedka po snídani se šlo na výlet na skalku pana Grulicha. Cestu pan ředitel prý! zná. Ále, bloudili jsme jenom trošičku a nakonec jsme ve zdraví dorazili až ke skalce. No ona to je spíš regulérní skála. Pan Grulich je jeden z nejvýznamnějších skalničkářů v Česku a má zde rostliny z celého světa. Škoda jen, že jsme zde byli v trošku nešťastném období, kdy už je skoro všechno odkvetlé. Ale na jaře to musí být nádhera.
Odpoledne pršelo. Byli jsme v tělocvičně a věnovali se další vypečené zábavě. Z dámských punčoch, nafukovacích balónků, špejlí a staniolu jsme si měli udělat masky. Ze začátku to vypadalo jako naprostá blbost, ale pak to většinu docela chytlo a některé výtvory skutečně stály za to.
U večeře pan ředitel uznal, že sice zápas neprohráli, ale v podstatě už stejně bylo rozhodnuto a že tedy bude obsluhovat. Úžasný zážitek. Říďa s prostěradlem kolem pasu (jako zástěra), se vás ptá:"Je libo ještě trošku polívčičky?":-) Jenom mi tak nějak něco říká, že to asi takhle ve škole nevydrží :-(.
Večer již byl trošku klidnější, protože většina holek odjela domů do tanečních. Ale i tak jsme si to docela užili. Pár pavouků ještě zbylo a pár holek taky. :-) Večerka byla v deset a kantoři se to fakt snažili hlídat. Chudáčci.:-)
5.9. po snídani pro nás po menších komplikacích (asi dvouhodinových) přijel autobus a odvezl nás zpátky do Pardubic.
Co říci závěrem? Bylo to príma. Všichni doufáme, že to takhle vydrží i ve škole a už se těšíme na lyžák.
Jo a pane Kulhánku, hezky se uzdravte, ať na ten lyžák můžete jet s námi. :-)
