Fotogalerie

Jednoho chladného podzimního rána začal náš příběh. Bylo to 27. listopadu 2008 a byly dvě hodiny ráno. No uznejte, že je to nelidská hodina. Jinak to ale nešlo. U školy jsme nabrali nějakých 60 „dětí“ do dvoupatrového autobusu a mohli jsme vyrazit.

Po cestě jsme dvakrát zastavovali – nejprve u benzinky ještě v Čechách. Zde byly ovšem v provozu pouze toalety pro invalidy a tak pánové volili alternativní cestu, jak si ulevit. Myslím, že ten trávník už to nějak přežije. :-)

Druhá zastávka již byla u pumpy v Německu. Tady už byly záchodky v provozu, ovšem ve značně zanedbaném stavu. Kladně tak lze hodnotit alespoň tu skutečnost, že jejich použití bylo zdarma, což v Německu nebývá zvykem.

Okolo deváté hodiny jsme konečně dorazili k našemu cíli – tedy do Berlína. Naším prvním objektem zájmu se stal zámek Charlottenburg. U tohoto barokního zámku jsme se však nezdrželi dlouho a pospíchali jsme k další významné berlínské památce. Tou byl Pamětní kostel císaře Viléma (Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche), kterému Berlíňané přezdívají „vykotlaný zub“ (hohler Zahn). Jedná se totiž o polorozbořenou zříceninu kostela, který byl postaven na konci 19. století. Úmyslně byl ponechán ve stavu, jak vypadal na konci druhé světové války, aby připomínal budoucím generacím tento největší válečný konflikt v historii lidstva. Hned vedle této „ruiny“ stojí nový kostel, kde se konají bohoslužby. Lze však polemizovat, zda se tato moderní stavba hodí vedle původního Gedächtniskirche. Nedaleko od zmíněného kostela se nachází také nechvalně proslulá stanice ZOO (viz. Christiane F.: My děti ze stanice ZOO). Pokud zde někdo čekal zástupy „lehkých žen“, musel být zklamán. O to víc jsme se mohli věnovat Gedächtniskirche. Někteří však během prvního krátkého rozchodu stihli i něco nakoupit – např. krásné bačkůrky se zajíčkem Playboyem. Za pouhých 30 eur, no nekupte to. :-)

Naše cesta poté vedla do centra města, kde nás autobus vysadil u Říšského sněmu (Reichstag). Jedná se o budovu Spolkového sněmu, tedy německého parlamentu. Od něj jsme pokračovali kolem Braniborské brány k Pomníku holocaustu. Tento pomník se skládá z 2711 betonových kvádrů, které představují náhrobky. Dohromady tyto kvádry vytvářejí bludiště, nelze se tedy divit, že studenti si mezi nimi hráli na schovávanou, ovšem pět minut pro ně bylo žalostně málo. Od Pomníku holocaustu jsme se vrátili k Braniborské bráně a skrz ni jsme prošli na ulici Pod lipami (Unter den Linden). Po ní jsme se s různými odbočkami dostali až k Berlínskému dómu.

Už od Braniborské brány jsem neustále slyšel v uších: „Kdy už bude rozchod? Kam teď vlastně jdeme?“ S ledovým klidem jsem odpovídal: „Já nevím, já to nevedu – zeptejte se paní průvodkyně. Také by mě zajímalo, kam teď dojdeme.“ I pro mě bylo překvapení, že jsme šli např. k Fridrichově městskému paláci (Friedrichstadtpalastu), největšímu evropskému revuálnímu divadlu. O stížnostech dětí na bolesti nohou a zad ani nemluvím.

Od Berlínského domu jsme se pak konečně vydali k Televizní věži a to byla konečná naší „procházky“ po památkách Berlína.

Televizní věž nás překvapila hned třikrát: 1) Nebyla u ní žádná fronta. 2) Vstupenka stála 9,50 eur, místo 7 eur avizovaných na internetu. 3) Před vstupem do výtahu nás obrali o jídlo a pití.

Poté, co jsme vstřebali tato překvapení nás výtah vyvezl na věž, tedy alespoň ty z nás, kteří obětovali peníze za tuto atrakci.Výtah se zastavil ve výšce 207 m a jel rychlostí 6 metrů za sekundu. Naštěstí se počasí od rána natolik zlepšilo, že byla dobrá viditelnost a hezkému výhledu na hlavní město Německa nic nebránilo. V přízemí věže se zapojila jedna z našich studentek do ankety o Televizní věži, zvláště mě zaujal její návrh na změnu barvy věže, obarvila by ji totiž na černo. Nechme se tedy překvapit, jestli si v Berlíně vezmou její podnětný nápad k srdci. :-)

U televizní věže dostali naši milí studenti rozchod, každý pak mohl využít volný čas podle svého gusta. Možností tu byla řada: nakupovat v obchodních galeriích, brouzdat po vánočních trzích, jít do kina, vyrazit na pouť nebo prostě jen obdivovat krásy Berlína.

Mám dojem, že na plné čáře zvítězily nákupy a kupovalo se opravdu všechno možné – od spodního prádla, přes plyšové polštáře až po piercing. Téměř každý si mohl najít to své, i když jak říkala „Andy“, tak prý v Berlíně nemají pořádný hip-hopový obchod.

O půl sedmé jsme se pak všichni šťastně shledali před Televizní věží a mohli jsme zamířit k Červené radnici, kde nás vyzvedl autobus.

Na programu už byla pouze cesta domů, během ní se s námi rozloučila paní průvodkyně a dala nám sladkou odměnu za naši trpělivost. Na zpáteční cestě jsme měli pouze jednu zastávku a tak jsme byli už po jedné hodině ranní v Pardubicích.

Exkurze proběhla bez nějakých potíží, všichni kdo s námi odjeli se s námi také vrátili a tak mi po příjezdu nezbylo než jim popřát dobrou noc a jít do postele, tedy ne do postele ale do školy. To už je ale jiný příběh. :-)